Výcvik pilota ULL(a) na vlastní kůži - díl XV

Den sedmnáctý. S blížící se úlohou letu v sóle na to myslím víc a víc. Abych mohl letět sólo, musím si uzavřít pojistku "na blbost". Roční sazba pojistky je zhruba 5000 korun. Z osnovy mi zbývá 25 minut do kontrolního letu. Když se to podaří a instruktor bude spokojen, vystoupí na ploše z letadla a poprvé za celý výcvik se ocitnu v letadle sám. Už tam nebude sedět nikdo, aby mě upozornil na rychlost, náklon, kuličku, na sto a jednu chybičku, které i přes snahu o "dokonalost" dělám. Jakmile vzlétnu, nebude jiné síly která by mě dostala na zem, než můj vlastní um. Každopádně dnes to nemusím řešit, střihnem si kroužek dva a opět zkusíme nějaký nouzáček. První moc nevychází, naletím na plochu šikmo a už to nesrovnám jak bych chtěl. Opět nastoupáme 4000 feetů k základnám mraků, další pokus na stejnou plochu, z kapku jiné polohy. Tentokrát to vyjde bezvadně. Dáme ještě jeden nouzák a pak už směr letiště, 2 okruhy. Přeci jen ty výšky mi mírně rozhodily vnímání okolí (z pohledu okruhové výšky), ale 2 kroužky to spraví. Přistáváme, jdem si dát pauzu a domluvit další plán...

.. a to dát dva okruhy na mírný boční vítr, pak jeden okruh se zakrytými přístroji, pak zase 2 okruhy na bočák a zase okruh se zakrytými přístroji. Hmm, mám z toho trochu obavu, když vím jak mi to občas lítá s přístojema.. natožpak jak to bude bez nich. Zdenda říká, že se teď ukáže co jsem se naučil a že to 90% jejich žáků odletí napoprvé. Tak to je bezva, už se vidím jako reprezentant menšiny. Jedeme na plochu, vzlétáme. Kroužky na boční vítr jsou běžná praxe, s bočním větrem jsem se už něco natrápil. Po druhém z nich přistaneme s výjezdem a vracíme se na začátek dráhy. Provedu úkony, naroluju na dráhu a v tom mi Zdenda mapou zakrývá palubní desku. Přidám plyn, letadlo se rozběhne po dráze. Odlepíme se, citem stahuju plyn a přecházím na stoupání. Mírná levá do okruhu, sleduju čumák vůči horizontu kvůli rychlosti stoupání (má být 120km/h) a dívám se bokem šikmo pod sebe kvůli odhadu výšky. Až si myslím, že mám okruhových 1700 feetů, přejdu na horizont. Zdenda na zlomek vteřiny odkryje přístroje, wow, výškoměr ukazuje 1700 feetů! "Rychlost ve stoupání jsi taky držel, kolísala mezi 110-120." Letím dál po okruhu, samozřejmě přístroje už zakryté. Točím druhou zatáčku, srovnám horizont, letím dál a hlásím polohu po větru. Zdenda říká, že mi výška utekla asi o 50 feetů, ale je tam i znatelný vliv termiky, do letadla to dost kope. Třetí okruhová a za chvíli už stahuju plyn na přechod do přistávací konfigurace. Vytahuju klapky, jdu na sestup na přistání. Druhé klapky, čvrtá okruhová zatáčka, poslední klapky ani nevytáhnu, teď to vyjde akorát. Sednu kousek za práh dráhy, Zdenda je skoro nadšený. Klapky vytaženy ve 120-ti, rychlost kolísala mezi 110-120, tedy výborný let. Dokonce říká, že jsem to odletěl líp, než když čumím na budíky a honím ručičky. Odlétnem další dva okruhy s přístroji a poslední třetí zase bez přístrojů. Opět zaletěno s minimálníma chybičkama, jako přes kopírák, nešlo tedy o náhodu :-) Mě osobně překvapuje hlavně odhad výšky, jednou přesných 1700 a podruhé 1720 nebo tak nějak, v tom zlomku času co mi Zdenda "bliknul" přístroje jsem si nevšimnul přesně. Výsledek je výborný, odlétnuto napoprvé a ještě k tomu hodně dobře.

Tak co teď, při úloze zakrytých přístrojů se nám probrala slušná termika. Plachtaři by se vyřádili, já z ní moc radosti nemám. "Dnes to na sólo nevypadá, co?" ptám se Zdendy. "Ani omylem." Hmm, chvíli bloumám kolem, pak si vytahuju v kanclu notebook. Sleduju internetové vysílání ČT24, čtu si na webu. "Proč nelítáš?", ptá se Petr, když tam přijde."Není počasí na sólo" odpovídám. "Žádný flákání, ti dám není počasí, běž letět." "Zdenda říkal že není." S bručením odchází a za chvíli přijdou všichni tři. "Dáme dvě kolečka a pak uvidíme, něco vymyslíme" říká Martin. Na okruhu je patrná termika hlavně ve druhé a třetí zatáččce, start a přistání je celkem klidný. Vítr se uklidnil, skoro nefouká. Odletíme dva okruhy, po tom druhém říká Martin "Myslím, že by to šlo. Jedem z dráhy ke kraji." Rozbuší se mi srdce a jak jsem celý den bojoval s mírným náběhem bolesti hlavy, za pár vteřin se to rozjelo. "Martine já nemůžu, začala mě bolet hlava, musíme dát pauzu". Je mi trochu trapně, ale už po prvním dnešním letu jsem laboroval, jestli to mám nějak řešit. Opravdu to nebyla výmluva. Dali jsme tedy pauzu, vzal jsem si prášek na bolest. Během 20-ti minut začala bolest ustupovat, mezitím se ovšem otočil vítr. Musíme tedy případně změnit i dráhu, mně se lépe přistává z druhé strany, chjo. "Já už můžu", říkám Martinovi. Odletíme 2 okruhy, během nich se vítr mírně stočí a přidá se tam boční složka. Ve druhém okruhu kontrolního letu s Martinem už sedám tak, že musím boční vítr kompenzovat skluzem. "Dobře sis poradil, zkusíme ještě jeden?" "Jop, zkusíme." Okruh se daří, Martin velí zajet ke kraji dráhy. "Tak co, jaké z toho máš pocity?". Přemýšlím co říct, "Ale jo jde to, celkem se dařilo." "Jestli se cítíš, tak já myslím že bys mohl letět". Znovu mě polilo horko z představy, že přicházím o zachránce a mám se s letadlem porvat úplně sám. Ale ten krok se musí udělat, jestli chci pokračovat. Objektivně nevidím důvod k odkladu. Pravda, představoval jsem si "olej", bezvětří a vůbec ideální ovzduší. Souhlasně kývnu, kostky jsou vrženy. Posledních pár rad, Martin vystupuje z letadla. Zavírám kabinu, jsem sám, dál už je to jen na mě.

Zhluboka se nadechnu, přidáním plynu pojíždím na vyčkávací dráhy. Ještě pořád se můžu rozhodnout, že sólo odložím na lepší počasí. Tady musí stranou veškeré ego, je potřeba chladně zvážit schopnosti a také stav mysli. Pochybnosti a přemíra nervozity jsou špatní společníci. Žák by pod vlivem nadměrného stresu mohl dělat chyby, které by ve stavu pohody neudělal. První sólo je dost stresující samo o sobě i bez přispění pochybností nad počasím. Rozhoduju se udělat kompromis, zaletím jeden okruh a když bych se s tím moc pral, skončím. Když to půjde, zaletím všechny 3 okruhy předepsané osnovou. Provedu úkony, ohlásím vstup na dráhu a naroluju. To už srdce pumpuje adrenalin do celého těla. Přidám plyn, Eurostar se rozjíždí a sotva po pár metrech vzlétá. Stejně jako vždy předtím po rozběhu mírně stahuju plyn a přitáhnu, abych na 120ti nastoupal okruhovou výšku. Zatahuju klapky, vypínám čerpadlo. V tom si uvědomuju, že jsem klidný, všechen stres zůstal někde dole na ranveji. Hlídám si rychlost, v 1700 feetech po první zatáčce přejdu do horizontu, později hlásím polohu po větru a sleduji dění na letišti. Třetí okruhová, za chvíli stáhnu plyn a nastavím přistávací konfiguraci. Vzápětí po prvních klapkách jdou druhé, třetí vytahuju hned po čtvrté okruhové, jsem docela vysoko. Na finále se mnou mírně zatřepe termika, sedám nějakých 15m za praporky jako do peřin. Ze země dostávám povolení pokračovat, já jsem taky spokojen, rychle tedy nastavuji letadlo na vzlet a jdu na další okruh. Opět paráda, všechno klape jak má. Letím i poslední - třetí - okruh. Na začátku finále mi mírně uteče rychlost pod 110, skláním čumák víc dolů. Tímto manévrem jsem v závěru malinko kratší a dole na počátku přechodového oblouku mi jde rychlost zase dolů, musím vrknout motorem. Před dosednutím mě vzduch mírně poponese, jsem kapku výš než bych měl být. Tak tohle přistání je za 5, fuj. Dobržďuju, vyjíždím z dráhy, zastavuju na úkony po přistání. Pak už pojíždím k hangárům a teprve tehdy mám čas myslet na to, že jsem úspěšně odletěl své první sólo. Je 4. července 2009, necelé 2 měsíce po začátku výcviku (8.5.)