Výcvik pilota ULL(a) na vlastní kůži - díl VII

Den osmý."Jáááá chtěla bych mít svůj aeroplááááán, lííítat v oblacích jak kormoráááán.." Nezbláznil jsem se, jen jsem při cestě na letiště zapnul rádio a natrefil zrovna na písničku Helenky Vondráčkovic. Je čtvrtek, dnes se budu snažit nezopakovat úterní debakl a móóžná si i napravit reputaci. Člověk míní, život mění. Na letišti fouká převážně západní vítr, o něco silnější než minule. Bohužel je tento směr nepříznivý, protože vytváří v prostoru dráhy mechanickou turbulenci. Petr proto zvažuje odlet na jiné letiště, což sice vyřeší problém větru, ale vše naučené a vyzkoušené budu nucen adaptovat na neznámé prostředí. Před startem jestě tankujeme benzín a Petr mi vysvětluje zákonitosti přistání.. velmi poutavě, docvakne mi u toho spousta odpovědí na otázky, aniž bych je musel položit. Poté už sedáme do letadla, moje nervozita tentokrát vzrůstá více než obvykle. Následují obvyklé procedury, nájezd na dráhu, "Tak dělej, jedeme!".

Najeli jsme až na východní okraj dráhy, startujeme mírně šikmo, co nejvíce proti směru větru. I ten malý kousíček mi pomohl jakž takž odstartovat, vzápětí do letadla začne kopat nepříjemná turbulence. Trochu s tím bojuju a když na otázku "co děláš" říkám já nic, to ta hrozná turbulence, dostane se mi odpovědi "to nic není, to by mě zajímalo co budeš dělat až vlítneš do opravdové turbulence." Petr navrhuje zkusit jeden okruh a když to nepude, odletíme o kus dál na jiné letiště. Přijímám, začínám točit druhou okruhovou zatáčku. Nakloním letadlo, vžůůůůům 2m klesání dolů.. ajaj, rychle opravuju, pro změnu na +2m stoupání. "Mně ty tvoje zatáčky fakt nebaví", slyším zprava. Fakt dobrý začátek dne. Zbytek okruhu odletím podobně, na finále opět jako minule nejsem schopen letět skluz a peru s s Petrem o knipl. Startujeme a odlétáme jinam, asi 10 minut cesty. Po startu ve stoupání Petr čumí z okna a aniž by mrknul na přístroje, říká "co ta pravá noha" .. nojo, kulička. "Sakra jak to poznáš, když čumíš jinam?" "Vím to." Ok, jasnovidec. Opouštíme okruh, odlétáme.

Několik posledních hodin se mi létání smrsklo na 4 okruhové zatáčky. Po dlouhé době tak přeletem vypadnu ze stereotypu, najednou je vše jinak. Důvěrně známá krajina mizí a já přicházím o své známé orientační body. Na druhou stranu přelet zvládám tak, že se můžu uvolnit a konečně si trochu užít letu. Petr si mě moc nevšímá, volá věž nedalekého letiště a vyjednává průlet aktivovaným prostorem, který nám stojí v cestě. Vzhledem k nulovému provozu dostaneme bez problému povolení. Přilétáme k cílovému letišti a Petr se mnou hraje hru "hledej šmudlo". Bingo, po minutce lehkého podušení s využitím nápovědy přítele na pravé sedačce lokalizuju dráhu letiště. Krátká, úzká. O polovinu kratší, o polovinu užší, tak to je paráda. Vítr fouká téměř v ose dráhy. Přistání se jakž takž podaří, start je o něco horší. Letím první okruh, snažím se neztratit letiště z dohledu. Jelikož je letiště menší, špatně jsem odhadnul 3. a 4. zatáčku. Pro mě logicky jsem porovnával "obraz" letiště s uloženým vzorem, ale tím že je menší, zdálo se mi že jsem dál od letiště. A ono ne, přistání bylo docela hektické. V dalším okruhu jsem aspoň toto opravil. Zalétli jsme pár okruhů a pak jsme se někde kolem 55 minut letového času vydali zpět na domovské letiště. Přelet opět úžasný zážitek, nádhera.

Po příletu se řadíme do druhé okruhové zatáčky. Obvyklá procedura úkonů, hlášení po větru, třetí zatáčka, stažení plynu, klapky .. rutina. "Drž tam těch 110, co s tím, furt.. ukaž jak to máš vyváženo. Pusť ten knipl." "Cože?" "Pusť ten knipl povidám" .. Eurostar se mění na Štuku, chybí jen zapnout sirénu. "Seš mrtvej vole, dívej se na to, tomu říkáš vyváženo? Nech to, nesahej na to! To je vyváženo, jo?" Zatímco se letadlo se řítí čumákem dolů a rostou síly namáhající klapky , u mě zase výrazně narůstají síly ve svěrači.. Konečně srovnáváme a jak prokážou další průběžné kontroly posléze, tento rychlokurs vyvažování byl úspěšný:-) Přistáváme, zase nic moc, ale taky žádná tragédie, když nepočítám dosednutí v traverzu. "Být to asfalt, vyzul jsi gumy a jseš v hajzlu".

V asi hodinové pauze jsem zklidnil nervy a oschla mi i propocená košile. Větřík se lehce uklidnil, stále fouká západ, ale mírnější. Lehká turbulence se tak stává přijatelnou, jdeme na další okruhy. Start a přistání na draka, aspoň ty zatáčky mírně vylepšuju. Jeden start jsem celkem pokazil, protože jsem si neupravil před startem vyvážení. Když jsem tím omlouval proč letím 140 místo 120, Petr řekl že ho to nezajímá. "Rychlost je jediné co tě zajímá, kdyby trakaře padaly. Drž to, chci tam 120".. a vyvážil na doraz "těžký na ocas", takže jsem přetlačoval knipl dobrýma 10-ti kilama obouruč. A pak to samé, v pozici "těžký na hlavu". Konečně si můžu vyvážit, letíme do třetí okruhové zatáčky.

Tady se Petr rozhodl k radikálnímu kroku prodloužit finále. Naletíme si dál od letiště a ještě mě nutí, abych se lépe srovnal do osy dráhy. Světě div se, dostavuje se první úspěch. Vidím, že mě to snáší, rovnám to křidýlkama. "Na co máš ty nohy?" "Já na hovno", odpovídám, "To vidím, ty musí pracovat". Ale to už sedáme na dráhu, zas traverz a "vyzuté gumy". Znovu, další okruh, Petr mi opět vysvětluje proč a jak je potřeba štorcnout letadlo. Přiblížím se ke čtvrté, točím do osy na finále. Šlápnu pravou, srovnám osu letadla s osou dráhy. V tom přichází snos, kompenzuju ho křidélkama a musím i přidat mírně pravou nohu. JO! Nebylo to perfektní, to ani zdaleka, ale zřejmě jsem překročil Rubikon. Znovu, další okruh. Tentokrát jsem zaletěl perfektně i zatáčky a přistání jako přes kopírák, správný náklon křidélek, správná směrovka. Končíme, nechci to posrat a zkazit si dojem. Chci si užít pár hodin slávy, Petr se tváří velmi spokojeně, "Byla to paráda. Řekni to taky, byla to paráda". Neříkám nic, ale je mi fajn, dnešní závěr dne - paráda.