Výcvik pilota ULL(a) na vlastní kůži - díl I

 

Z organizačních důvodů jsem byl nucen s výcvikem zběhnout od svého domovského aeroklubu Břeclav jinam, na asi 100km vzdálené letiště. Samotné důvody nebudu rozvádět, jsou tématicky nepodstatné. Původně jsem chtěl létat na P220 Koala, ale pak přímo na místě jsem se prostě zamiloval do Eurostaru. Jsou to velmi podobná letadla s totožnou motorizací, obě nadstandardně vybavená GPS a odpovídačem. Motor Rotax 912ULS pohání za letu stavitelnou vrtuli. Viditelné rozdíly Koaly a Eurostara jsou plovoucí výškovka a o něco vyšší čumák u Koaly, elektronické vyvažování a trošku větší "bublina" kabiny u Eurostara. Koala má malinko kratší ocas, tedy je potřeba obecně více vyšlapovat směrovku. Koala má centrální sloupek oddělující nožní prostor pilotních míst, Eurostar sloupek nemá. 

 

 

 

Den první. S rozpaky vstupuji do hangáru, kde se seznamuji s ředitelem školy. Než vyřeší nějaké záležitosti v hangáru, ujímá se mě instruktor Martin. Probíráme vedle sebe stojící Koalu a Eurostara, v čem se liší. Z mého pohledu je to prašť jak uhoď, jen se mi Eurostar "na živo" líbí víc. Jdeme vyřídit formality do kanceláře, trvá to jen chvíli. Vracíme se s Petrem k letadlům a .. ano, začínáme. Petr se mnou částečně formou přednášky a částečně formou otázek opakuje během asi 3 hodin základní teorii a vše si ukazujeme na Eurostarovi. Aniž by to Petr věděl, jak se mi z teoretického bloku zdálo těžké pochopit kapitolu těžiště, neutrálního bodu a jejich vzájemných poloh, z jeho výkladu u éra to krásně cinklo a najednou mám úplně jasno. Po poledni mě Petr předá instruktorovi Zdenkovi, s ním vyplňujeme další hodinu teorií, tentokráte už zaměřenou na to, co budeme později létat. Takto uplatňovaná teorie následovaná praxí je pro mne mnohem přínosnější, než "nasezení" nemalého počtu hodin v učebně s přechodem k praxi až po celém teoretickém bloku. Nuže ke strojům.

 

Nejdříve provedeme kontrolu letadla, pěkně dokola podle letové příručky včetně kontroly stavu paliva. Všechno se zdá býti OK, jdeme na to. Posadil jsem se do Eurostaru, v tom mě oblilo horko, šok. Ač to v kontextu vyzní směšně, bojím se výšek. Na okraj střechy, skály, .. nepůjdu ani za pytel zlata. Teď sedím v letadle, rantl trupu mám kousek nad úrovní stehen, zbytek těla čouhá ven pod plexisklovou kabinou. Naivně jsem si představoval, že bude koukat jen hlava, zbytek člověka zůstane pěkně v bezpečí v útrobách letadla. Zdenda zahučel do pravé sedačky a začíná s vysvětlováním všech těch hejblátek a čudlíků. Hlavní vypínač, kontrola teploty motoru (podle ní (ne)použiju sytič), přípusť motoru o 3/4 otočky, palivové čerpadlo, kontrola prostoru vrtule a za letadlem koho ofoukneme, hups na brzdy, START. Motor okamžitě naskočí a běží. Teď zapnout postupně maják, GPS, odpovídač na STANDBY kód 7000 (neřízený let VFR), nastavit vrtuli na 2 čárky, nastavit výškoměr, hlášení "VYŠKOV INFO Eurostar dva nula po nahození před plněním, budeme pojíždět na vyčkávací dráhy dva nula", uvolnění brzd. Letadlo se dalo do pohybu. Před vjezdem na dráhu opět úkony - kontrola plných výchylek, klapky do polohy start, pásy, kabina, stav paliva, teploty motoru, zapnout čerpadlo, nastavit vrtuli na nejmenší stoupání, pustit stopky, odpovídač ze STDBY na ALT, motorová zkouška při 3800 otáčkách - vypnutí vždy jednoho okruhu magnet, pokles otáček motoru má být tak do 10%.

 

Zdenda opět hlásí, vstupujeme na dráhu, natáčíme se do směru a po přidání plynu nás zrychlení zatlačí notnou silou do sedaček. Za chvilku na to už letíme, mírným potlačením se Eurostar rozeběhne pro rychlost. Stáhneme plyn o jeden dílek, po dosažení 120km/h namíříme čumák vzhůru tak abychom tuto rychlost udrželi. Vário ukazuje nějakých 5m/s stoupání, točíme mírnou zatáčku a pak se vydáváme směr úzká nudle "území nikoho" mezi brněnským TMA a LK R2 nad vojenským újezdem... Z toho co jsem před chvílí popsal, nedokážu při prvním letu vnímat skoro nic. Vnímám že letíme, Zdenda vede letadélko až na 4000 feetů, tj. přes kilometr nad zemí. Z té výšky se mi svírají půlky tak, že bych mohl štípat dráty. K tomu nárazy a kopance neklidného termického ovzduší. Zdálky slyším hlas "snaž se ho udržet rovně, leť támhle na ty vrtule" (větrné elektrárny v dálce). Levá ruka knipluje jak šílená ve snaze letět rovně a vyrovnat všechny ty termické kopance. Samozřejmě se nedaří, naopak do toho všeho s tím ještě víc cloumám. K dovršení zážitku mi Zdenda ukazuje delfína - nahorůůůůůů, ááááá dolůůůůůůůůůů. Není mi zle, ale k smrti nesnáším ten pocit nulové gravitace, když sedačka pod zadkem zmizí a tělo visí jen na pásech. Klesáme, po nějakých 40-ti minutách přistáváme. Nevím jak se jmenuju, jen je mi jasné, že tohle se nikdy nenaučím. Zdenda je spokojen. Byť to vypadalo jako utopie, nalétáme za celý den povolené maximum 2 hodin a koncem dne nejen že letím rovně, ale kroužím celkem slušné zatáčky (v levé mi často mírně klesá čumák). 

 

Při těchto letech bojuji i se zeměpisnou neznalostí. Okolí letiště je pro mě zcela neznámá krajina, velice špatně se orientuji. Když mám točit zatáčku o 360 stupňů, zbytečně velký díl mé pozornosti užírá chytání se a nacházení orientačních bodů. Naštěstí se to rychle zlepšuje, bodem číslo 1 se pro mě stává kostel v nedaleké vesnici. Díky bohu za něj :-)