Výcvik pilota ULL(a) na vlastní kůži - díl II

Den druhý. Přijíždím na desátou dopoledne, probereme teorii ostrých zatáček, pak v poklidu a beze spěchu chystáme Eurostara. Ten den ještě neletěl, protáčím vrtuli a čekám na onen "záchodový efekt", kdy se olej z motoru vrátí do nádržky. Letadlo zkontrolováno, odstartujeme, první část letu opakujeme mírné zatáčky a přímý let. Zdenda je zřejmě spokojený, protože začínáme "ostřice", zatáčky do 45 stupňů. Teď už je třeba hlídat rychlost, kompenzovat zvýšený odpor zvýšením výkonu motoru. Dále je také třeba více využívat směrové kormidlo ke kompenzaci výkluzu, což je v mém případě jen zbožné přání. Soustředím se na náklon, vedení zatáčky a rychlost, směrovku zatím bohužel nestíhám. Při startu se malinko chytám, Zdendovo kniplování při přistání je mi ovšem záhadou. Nějak divně letouna štorcuje na boční vítr, ale přitání jsou pěkná, ví co dělá. Čím dál víc mě nutí se podílet na úkonech, zatahuji klapky, řeším plyn a vrtuli, pak zase vytahuji klapky, držím rychlost a směr. Byl to pěkný let, jsem spokojen a Zdenda taky (aspoň to říká). Ještě chvíli a je ze mě pilot. 

 

Na další let startujeme opět do prostoru západně od letiště, mimo TMA a nad vojenský prostor, kde v tu chvíli není aktivní LK R2, takže máme dost místa a můžeme i výš. Před letem jsme probrali teorii letových režimů, letíme si to vyzkoušet. Už při startu nejsem ve své kůži, kazím co můžu, sakra. Pak zkoušíme přechody z přímého letu do stoupání, klesání, zatáčky na malé rychlosti, klesání na klapkách. Jak jsem si předtím už foukal, jsem ted z toho úplně mimo. Kromě mé maličkosti se do letadla opírá velice termické počasí, takže mě přivádí k zoufalství ručka vária na +2m/s přestože klesáme na klapkách. Kromě toho díky té zpropadené termice neudržím stálou výšku pomalu ani v přímém letu. Zkouším se vymlouvat "ale já za to nemůžu Zdendo, čumák mám spravně". "Jasně, takže zavoláme do Brna na radar, že se omlouváme za narušení prostoru TMA, ale že za to nemůžem pač čumák máme správně, ať si stěžují na termiku?" .. Po 40ti minutách letu vylezu z letadla zničený skoro po čtyřech a Zdenda s pochopením říká, že tentokrát to vidí na delší přestávku. Rád souhlasím, dobrý pocit z ranního letu odvál stoupák neznámo kam, byť se Zdenda opět tváří docela spokojeně. 

 

Poslední let dne absolvuju až o několik hodin později, tentokrát s Martinem. Zpočátku jsem trochu nervozní, na Zdendu už jsem si zvykl, Martin je velká neznámá, což je stresující faktor. Ovšem úplně zbytečně. Tentokrát v podvečerním klidném ovzduší opakujeme režimy letu. Mně to jde lépe než předtím, ladíme drobné rozdíly v metodice, Martin mi ukazuje některé situace a jejich řešení. Nechává mi o něco více volnosti než Zdenda. Abych to nějak popsal, Zdenda by řekl "toč pravou a pak klesej na 1700", Martin řekne "vyklesej si na 1700". Den končí, opět jsem nalétal plné 2 hodiny povoleného denního maxima. Nutno říct, že jsem na letišti zase strávil celý den, po každém letu jsme dali přestávku na odpočinek. 

 

Zatím mi život stále komplikuje jakési vnitřní napětí, strach, nedůvěra, pochyby že to vůbec lítá a funguje. A to přesto, že jsem letadlům propadl od ranného dětství a 40 let mě to drží. Musím se s tím poprat, byť je to mimo moji vůli. Snad se to brzy podaří.